S pěveckým sborem do Kentucky

Josef Čermák

Autor: Josef Čermák
Datum

Je začátek listopadu, přibližně čtyři hodiny ráno. Teda aspoň tam, odkud přijíždím. Právě jsem se ocitl v místě, kde i večer chodí pánové v kraťasech a ženy v šatech. V Kentucky, kam jsme zrovna dorazili s univerzitním sborem Ateneo je příjemný, takřka letní podvečer a pětadvaceti studentům z Olomouce právě začínají dvoutýdenní „prázdniny“ v Americe.

Kromě zpívání se členové sboru věnovali také bruslení.

Kromě zpívání se členové sboru věnovali také bruslení.

Na začátku tohoto roku jsem byl člověk, který se v životě nepodíval za hranice Evropy a nikdy v životě nikam neletěl. To se ale mělo rychle změnit. Se sborem jsem se letos na jaře proletěl za polární kruh na úchvatné norské Lofoty a teď na podzim jsme konečně dotáhli do konce dlouho očekávaný (a několikrát zrušený) výjezd do USA, přesněji řečeno do partnerského města Olomouce – Owensboro v západním Kentucky. Velké díky za to patří především Olomouckému kraji, který na cestu Atenea do USA přispěl nemalou částkou.

Teď sedím ve vlaku z mého milovaného Rožnova pod Radhoštěm a opět se cítím jako v Honzíkově cestě, kdy jsem takto jako malé děcko jezdil za babičkou do jednoho z nejkrásnějších měst na Hané. Teď ale jedu o něco dál. Konkrétně o sedm hodin časového posunu dál.

Střih. Časový posun a desítky hodin bez spánku dělají své. Dosedáme na letiště v Atlantě a jsem v koncích. Bolí mě nohy, smrdím, chce se mi spát a nevím, proč mě kontrolují, jako bych přiletěl někam do vězení. My jedeme přece jenom zpívat!

Střih. Po menší anabázi s cestování vlakem mezi nekonečnými terminály v Atlantě a doháněním letadla, které nám vlastně už mělo dávno uletět, konečně přijíždíme do malebného města Owensboro v západním Kentucky.

První vjemy z Ameriky bohužel nekompromisně zaspávám. Když nás rozřazují do místních rodin, které se rozhodly nás cizince z druhého konce planety po dva týdny živit a vozit po výletech, skoro si jich ani nevšimnu – tak jsem vyčerpaný.

To se ale brzy mění. Naše rodina je ten největší poklad, jaký jsme mohli dostat. Ačkoliv se o nás dva manželé přibližně ve věku mých rodičů dozvěděli až v den našeho příletu, starali se o nás jako o vlastní. Není den, abychom nezažili něco pěkného. Výlet do největších jeskyní světa, nakouknutí do muzea aut značky Corvette nebo vzájemné koštování národních nápojů (bourbon a slivovice) nás čím dál tím více sbližují. Koncerty se sborem dopadají dobře. Největší úspěch suverénně sklízí hymna Kentucky zvaná My old Kentucky Home, kterou zpíváme skoro všude, kam přijdeme. Nejednou vyvoláváme potlesk ve stoje a slzy dojetí. Takřka nezapomenutelnými zážitky se pro mě za tento výlet stávají dva poslední koncerty – jeden pro osmdesátileté jeptišky na půdě jejich kláštera a druhý pro klienty ústavu pro psychicky handicapované. Tváře těchto diváků jsou nejupřímnější a nejvíce nadšené.

Naši misi jsme splnili. Můžeme letět domů, kde nás čeká dohánění povinností, na které jsme si během dvou týdnů za oceánem ani nevzpomněli. Nebyl také důvod – kdo by si kazil tak nádherné chvíle, které jsme v Kentucky zažili.

Foto: Týna Hoferová