Olomoucký Jazz Tibet Club “zrnil” k prasknutí

Kristýna Pavlačková

Autor: Kristýna Pavlačková
Datum

Co budu dělat ve čtvrtek 2. října večer jsem věděla už několik týdnů předem. Bylo to jasné jako facka. Zamířím do Jazz Tibet Clubu. Proč? Protože prostě Zrní. Čert vem, že na Korunní pevnůstce se koná pompézní Back to School. Co se týče davů, nějak moc je nevyhledávám. Navíc mě Jazz Tibet Club ještě nikdy nezklamal. Ba naopak vždy příjemně překvapí. Takže žádné zablácené Chinaski, hurá do klubu!

Jelikož nechceme podcenit situaci a rádi bychom si sedli, vyrážíme s přáteli s dostatečným předstihem. Že se jednalo o dobrý tah, se ukazuje hned záhy. Postupně z galerky sledujeme, jak začíná být maličký Jazz Tibet Club narvaný k prasknutí. Jeden by řekl, že všichni budou na Back to School a Zrní budou horko těžko nahánět do Jazzu fanoušky. Když však načuhuji přes zábradlí dolů, situace pod pódiem tomu nenasvědčuje. 

Zrní

Kapela Zrní při skladbě Rychta z alba Soundtrack ke konci světa.

Zrní začínají bez dlouhého otálení. Žádná předkapela. Žádné zdržovačky. Po klasické akademické čtvrthodince na nás začínají hrnout svoji tvorbu. První písnička pochází dokonce rovnou z nového alba. Skladby z aktuální desky se však prolínají rovnoměrně se skladbami z desek předchozích. Stejně tak se prolínají i nejrůznější nástroje. Ukulele, flétna, akordeon, housle, triangl, kytara, to vše je zde k vidění a hlavně poslechu.

Je fascinující sledovat, jak nezpívají pouze kluci z kapely, ale všichni přítomní. Celý Jazz Tibet Club zpívá jednohlasně texty téměř všech písniček, které si Zrní zapsali do playlistu pro dnešní večer. Nejeden posluchač zasněně zaklání hlavu a mhouří oči. V klubu vládne pohodová atmosféra. Některé texty nás rozveselují, jiné trošku rozlítosťnují, zároveň na nás však působí uklidňujícím dojmem. 

Zrní 1

Zpěvák Jan Unger.

Publikum nenechává kapelu z pódia jen tak odejít. Potlesk je ohromující. Kluci se po chvíli našeho usilovného plácání a pískání vracejí zpět a přidávají nám další dvě skladby. Jejich další pokus opustit nás však opět narušuje veliká aplausová vlna, která je opět táhne za námi. Zpěvák Jan Unger se směje a nevěřícně na nás kouká. “Vždyť určitě musíte zítra do práce. Jste úžasní!” směje se. Poslední písnička. A pak už doopravdy konec.  

Po koncertě nás všechny strhává obrovská vlna euforie. Pod pódiem stojí spousty a spousty fanoušků čekající na placku, plakát, cédéčko, podpis či prostě jenom na pokec z hvězdami našeho čtvrtečního večera. Nedá se nic dělat, je to silnější než já, musím se též přidat do fronty.  Když se rozhlížím kolem sebe, nechce se mi věřit, co dokáže s lidmi udělat několik desítek minut hudby pěti kluků z Kladna. Všichni jsme neskutečně pozitivně naladění. Hravost a upřímnost ve tvorbě kapely Zrní prostě dělá zázraky.

Zleva: Ondřej Slavík a Jan Unger při skladbě Hýkal.

Zleva: Ondřej Slavík a Jan Unger při skladbě Hýkal.

“Na Zrní jsem se nechala poprvé zlákat teprve před rokem. Tehdy mě nadchli tak, že jsem si hned po jejich vystoupení běžela koupit cédéčko. Dneska to nejspíš dopadne stejně,” směje se Aneta, která se do Jazz Tibet Clubu vydala se svými přáteli. “Koncert byl úžasný, ostatně jako vždycky. Podle mě jsou Zrní naživo ještě lepší než na nahrávce, protože když vidíte, jak kluci hudbu prožívají, dotkne se vás o to víc. Nehledě na to, že zrnitý tým, to jsou sympaťáci každým coulem. A ještě k tomu jsou skromní, což je v hudebním průmyslu vzácná vlastnost,” dodává.

 Zrní přijeli do Olomouce v rámci svého podzimního turné Následuj kojota. Stejnojmenné album totiž vydali v pátek 12. září. Přípravu jsem tedy nepodcenila a vše si poctivě naposlouchala na Spotify, kde je celá deska zdarma k poslechu.  Před dvěma lety se Zrní stali Objevem roku v Cenách Anděl, vydali desku Soundtrack ke konci světa a vysloužili si za ni u hudebních kritiků obrovskou chválu. Koneckonců chválou nešetří ani autoři recenzí na Následuj kojota. Kapela kamarádů, kteří se dali dohromady na gymnáziu, působí ve stejném složení již 12 let.

Zrní 3

Jeden z několika pokusů o rozloučení s publikem.

Ano. Vím, že tento článek vychází sedm dní po koncertě. Co si budeme nalhávat, týden je docela dlouhá doba. Musela jsem ale počkat. Musela jsem počkat, až ze mě opadne nadšení, které by se dalo přirovnat k šílenství pubertálních fanynek One Direction. Tak jsem čekala. Z důvodu snahy o žurnalistickou objektivitu samozřejmě. Koneckonců na historii by se taky mělo nahlížet s odstupem. Jenže se za ten týden nic nezměnilo. Jsem do Zrní zamilovaná pořád stejně. Stejně jako tomu bylo při koncertě. A pevně věřím tomu, že v úplně stejné situaci jsou všichni návštěvníci čtvrtečního jazztibetového “zrnění”.

Foto: Veronika Krejčí


Štítky:

, , ,