Moddi aneb Kterak na Olomouc dýchlo Norsko

Kristýna Pavlačková

Autor: Kristýna Pavlačková
Datum

Že bude pondělní předmajálesový večer nezapomenutelný, to jsem věděla už od března. Proč? Protože tou dobou jsem se na stránkách olomouckého Jazz Tibet Clubu dočetla o koncertě Moddiho. Kdože? Cože? No, Moddi přece. Svérázný písničkář z malé rybářské vesničky na zapomenutém ostrově na severu Norska.

Pål Moddi Knutsen se vrátil do České republiky po čtvrt roce. V lednu u nás své fanoušky potěšil hned dvakrát, v Brně na Flédě a v Praze v Paláci Akropolis. Tentokrát se českému publiku ukázal v rámci svého turné s názvem Train Tour pouze jednou, a to přímo v Olomouci. Sedmadvacetiletý písničkář ve svém dětství hrál na trumpetu a piano, vyzkoušel i baskytaru v norské rockové kapele. Od patnácti let však hraje a skládá hudbu vlastní.

Moddi

Po vydání jeho prvního alba Floriography následovalo šílenství v podobě víc jak dvou stovek koncertů. Potkávání nových lidí a poznávání nových míst bohužel kráčelo ruku v ruce s nedostatkem času na kamarády, rodinu, dokonce i přítelkyni, takže se po velice dlouhé koncertní šňůře dostavil pocit prázdnoty. Byť všude kolem Moddiho byla spousta lidí, cítil se sám. Proto se uchýlil do své rodné vesničky Senja a byl odhodlán dál ve své kariéře nepokračovat.  Tam však přišly nápady na album Set the House on Fire, album o přátelství, naději a síle začít znovu. Ve stejném roce, tedy loni, pak vydal Moddi ještě album Kæm va du?, které získalo ocenění Spellemann Award, norskou obdobu ceny Grammy. Navíc je na rozdíl od ostatních alb celé v norštině.

A pak se objevil bosý kluk s rozcuchanými vlasy…

Když přicházím ke klubu, nese se po ulici Moddiho zpěv. Jdu akorát na čas, tudíž je mi divné, že by začal hrát dřív. Uf. Nezačal. Jak vzápětí zjišťuji, Moddi se jen rozezpívává v backstage. Rychle tedy vstupuji do klubu, kupuji si perlivou vodu a rozhlížím se, kam si sednu. Tentokrát žádný taneční parket, Jazz Tibet Club je plný stolečků. Ono se není čemu divit, tak intimní hudba, jaká na nás čeká, si zaslouží trošku výjimečnosti. Už jenom proto, že je sama o sobě taky výjimečná.

Moddi a Katrine

S úderem půl deváté vstupuje na pódium bosý kluk s rozcuchanými vlasy a jeho kamarádka Katrine. Moddi bere do rukou kytaru, Katrine se usazuje za mikrofon a ihned začínají. Když první písničku dohrají, vítá Moddi publikum a omlouvá se. „Dnešní koncert je poslední v rámci naší Train Tour. No a jak už to tak bývá, vždycky se najde něco, co se poslední den jinak bezproblémového turné nepodaří. Tohle byla písnička Baby’s Eyes. A já slibuju, že to bylo poprvé a zároveň naposledy, co jsme ji hráli,“ glosuje první skladbu se smíchem. „Takže teď vám zahrajeme už doopravdy první skladbu,“ dodává a spouští písničku Magpie Eggs ze svého prvního alba.

Moddi

V průběhu večera střídá jak kytaru, tak akordeon. V jednu chvíli dokonce usedá za piano. To když hraje skladbu Let the Spider Run Alive. Nemůžu si pomoct, ale s každou další písní mi Moddi s Katrine kouzlí čím dál větší úsměv na tváři. A nejsem jediná. Všichni fascinovaně sedíme a posloucháme. Jsem až překvapená z toho, jak vzorné je publikum. Celou dobu ani nedutá. Po skončení každé písničky následuje pár vteřin hrobového ticha. Takového, ze kterého člověku běhá mráz po zádech. Pak teprve přichází na řadu potlesk. I sám Moddi je z toho vykulený. „Wow, jste báječní. Vypadá to, že skutečně posloucháte. To je skvělý,“ raduje se.

Jazz Tibet Club

V druhé půlce koncertu nám Moddi navrhuje, že si zahrajeme hru. A začíná pískat Tři oříšky pro Popelku. Tleskáme mu. „To ještě nebyla ta hra, ta přijde až teď. Jen jsem si vzpomněl na tuhle písničku. Když se řekne Česko, vybavím si tu pohádku. U nás ji totiž dávají vždy na Vánoce a neodmyslitelně k Vánocům patří,“ vysvětluje. Jeho hra, kterou s námi hraje, je jednoduchá. Týká se předsudků. Co si vybavíme, když se řekne Norsko? Fjordy, ryby, metal, polární záři… Všechny odpovědi jsou správné, žádná však není tou, kterou chce Moddi slyšet. Má na mysli ropu. Sám totiž bojuje za omezení těžby ropy a zemního plynu v šelfech Norského moře. A s tím také souvisí i další píseň.

Katrine

Po poslední skladbě se s námi Moddi a Katrine loučí. My však tleskáme a tleskáme, a tak na nás čeká ještě přídavek. Přídavek v podobě mé nejmilejší skladby House by the Sea. V duchu si zpívám a s mým doprovodem, fotografkou Verčou, se obě spokojeně usmíváme. Když chce Moddi odejít, publikum mu to stále nedovoluje. Vynucujeme si ještě jeden přídavek. Moddi se vrací na podium s očima rozzářenýma údivem. „To máme hrát ještě? Páni. Vždyť je pondělí. Copak nejdete zítra do práce?“ směje se.

Moddi a Katrine

Zatímco dřív jsem se do Jazz Tibet Clubu vydávala vždy na hudební rande na slepo, tentokrát bylo všechno jinak. Moddiho poslouchám sice teprve od začátku letošního roku, ale zato pěkně intenzivně.  Jeho lednové koncerty jsem prošvihla, proto jsem měla neskutečnou radost, že jsem mohla pondělní večer strávit v příjemné společnosti toho milého bosého kluka s rozcuchanými vlasy.  

 

Foto by Veronika Krejčí


Štítky:

, , ,