Hudební genialita Her Name Is Calla

Kristýna Pavlačková

Autor: Kristýna Pavlačková
Datum

Úterý 15. dubna bylo svým způsobem tak nějak výjimečné. Možná za to mohla moje téměř letální dávka studentského spánkového deficitu. Ačkoliv to by vlastně zas tak výjimečné nebylo. Každopádně celý den postupně vygradoval v nezapomenutelný večer plný nevšedních hudebních zážitků. Do olomouckého Jazz Tibet Clubu totiž zavítala kapela Her Name Is Calla.

Tahle britská kapela působí na hudební scéně již od roku 2004, takže to nejsou žádní nováčci. Na internetu se o nich dozvíte, že hrají post-rock. Sama jsem ovšem vůbec netušila, co si zrovna pod tímhle pojmem představit. Navíc jsou Her Name Is Calla dle mého úsudku žánrově nezařaditelní.  Co se ale musí jejich hudbě nechat, je emotivnost. Obrovská dávka emocí se na jejich posluchače totiž valí ze všech jejich skladeb. Většina z nich začíná nenápadně jemnou a jednoduchou melodií, která se postupně vygraduje v nářez ostrých smyčců a elektrické kytary.

Her Name Is Calla

V rámci svého aktuálního turné spojeného s vydáním a propagací nové desky Navigator se Her Name Is Calla představili českému publiku celkem třikrát. Kromě Olomouce poctili svou návštěvou i Prahu a Brno. Abych řekla pravdu, byla to jedna z mých dalších jazz-tibetových schůzek naslepo. A musím přiznat, že jsem si Jazz Tibet Club v tomto směru velice oblíbila. Vždy odcházím naprosto fascinována neotřelostí a genialitou tvorby umělců, kteří zde vystupují.

Nicméně k samotnému koncertu. Přicházím klasicky pár minut před osmou doufajíc, že si stihnu dát svého milovaného Bernarda ještě před začátkem. Samozřejmě že stíhám. Akademická půlhodinka je prostě akademická půlhodinka, to k akcím tohoto charakteru prostě patří. O půl deváté nastupují na pódium čeští Flash the Readies. A nutno uznat, jako předskokani Cally nemají konkurenci. Byť na pódium ještě nenastoupila hlavní hvězda večera, bavím se. Jejich hudba mě baví. Klávesy, basa, bicí, kytara. K tomu zpěv. A obrovská dávka efektů, které všechno spojují v můj obrovský úžas.

Netuším přesně, jak dlouho to celé trvá, ale když dohrávají poslední song, přijde mi, že by mohli ještě pokračovat. Ale není zbytí. Je čas na britské tvůrce filmové hudby. Minimálně tak bývá kapela Her Name Is Calla označována, protože proměna nálad jejich skladeb tak nějak filmovou hudbu asociuje. Když začínají Her Name Is Calla hrát, začínám registrovat nenápadné slzičky ve svých očích. Zjišťuji, že na internetových recenzích hlásajících cosi o emocích a výjimečnosti hudby této kapely, zřejmě bude trocha pravdy. O to víc jsem fascinována, když se vzápětí dozvídám, že to je teprve zvukovka. Nuže, dobrá tedy. Nastavuji foťák, jdu si pro další pivo a nechť koncert započne.

Her Name Is Calla

Jak už jsem řekla, Her Name Is Calla jsou dalším mým jazz-tibetovým rande na slepo. Takže vůbec netuším, jaká skladba je první. Ani jaká je poslední. To se dozvím až doma po poslechu jejich alba.Vím jenom, že jsou všechny perfektní. Naprosto mě dostává geniální kombinace kytary v podání frontmana kapely Toma Morrise a smyčcových nástrojů. Ty jsou zastoupeny houslistkou Sophie Green a violoncellistkou Nicole Robson. Už jen tyto dvě dámy jsou ukázkou různorodosti Her Name Is Calla. Sophie v converskách. Nicole v lodičkách. Dále je na pódiu ještě bubeník Adam Weikert, který bicí občas vymění za banjo, občas za mandolínu a občas si k tomu všemu zazpívá. A tak nějak bokem  postává baskytarista John Helps. 

Pomalé a táhlé melodie s poklidnou vokální linkou, které postupně na konci každého songu vygradují, mi nedovolují zavřít údivem pusu. Pomyslnou třešničkou na dortu toho všeho je skladba Navigator z jejich stejnojmenného alba. Téměř desetiminutová fascinace vrcholí v extázi v podobě změti tónů mihotajících se smyčců a Toma využívajícího stojan od mikrofonu coby slide pro svou kytaru. Celou tuhle šílenost, která je vlastně naprosto geniální, Tom navíc ukončuje švihnutím kytary na zem a následným odchodem z pódia. A já si říkala, proč je jeho bleděmodrý telecaster tak dotlučený. Tohle epické finále ledasco vysvětluje.

Her Name Is Calla

Diváci si svým bouřlivým potleskem a neutichajícím pískotem vynucují ještě přídavek. Ptám se Martina, svého doprovodu, co na to říká. “Hej já ti nevím, mně se tahle hudba vůbec nelíbí. Tobě jo?” ptá se. “Blázníš? Je to geniální! Naprostá paráda, jsem strašně ráda, že jsem šla!” odpovídám s nadšením. Vzhledem k tomu, že jsem si od Her Name Is Calla poslechla před koncertem pouze jednu jedinou skladbu, považuji tento večer za výjimečný a neskutečně obohacující. Opět jsem si rozšířila své hudební obzory, včetně své hudební knihovničky. Nevěřím tomu, že šlo těch několik hodin strávit lépe. 

Jo a omlouvám se za opakování slova geniální. Ale jinak to prostě nejde. Geniální byli totiž muzikanti, koncert, hudba, kombinace nástrojů, atmosféra a vůbec všechno kolem. 

 


Štítky:

, , , ,