Hledá se stát. Najdete ho?

Autor: Externí spolupracovník
Datum

Na úvod malá hádanka. Zkusíte si podle následujících indicií tipnout, o který stát se jedná nebo jste ve škole při zeměpisu nedávali moc pozor a necháte se překvapit? → Bill Clinton Boulevard v centru hlavního města → Nejmladší evropský stát → Věkový průměr obyvatel 26,3 let (nejnižší v Evropě) → 60% populace ovládá angličtinu nebo němčinu → Pivo se řekne „pivo“ Máte svůj tajný tip? Nebo jste si aspoň vytyčili kout Evropy, ve kterém by se hledaný stát mohl nacházet? Schválně, napadla někoho z Vás naše republika, nebo Slovensko? Koneckonců není to z historického hlediska tak dlouho, co se naše cesty rozešly. Pokud se Vaše myšlenky zatoulaly směrem ke státům bývalé Jugoslávie, jdete správným směrem. Hledaný stát vyhlásil svoji nezávislost 17. 2. 2008 v 15:50 SEČ, a proto v tento den každoročně oslavuje státní svátek Dne nezávislosti. Poslední nápovědou budiž fakt, že ačkoliv můžeme za Českou republiku mluvit o samostatném státě, Slovensko jeho suverenitu nikdy neuznalo. Nemůže se tak zařadit na seznam 98 nezávislých států, které tuto mladičkou republiku oficiálně uznaly. Prozatím poslední zemí, která se na seznam 24. prosince 2012 připojila, je Pákistán. Ať už jste uhádli, nebo stále v mysli bloudíte imaginární mapou Evropy, přijměte moje dnešní pozvání do Kosova. Je mi jasné, že tato země nepatří zrovna ke klasickým dovolenkovým destinacím. Prvním důvodem je absence velké louže – Kosovo nemá spolu se Srbskem a Makedonií přístup k Jaderskému moři. A ten hlavní důvod – nestabilní situace v zemi, která za svou nezávislost zaplatila etnickými čistkami ze strany Miloševičova režimu. Naštěstí se zdá, že nejmladší stát Evropy čeká už poněkud růžovější budoucnost. Počátkem loňského července ukončila nad státem dohled mezinárodní skupina složená ze států podporujících samostatnost Kosova a po plánovaných změnách ústavy se země stane de facto plně nezávislou.Nejvyšší čas sbalit se a vyrazit se podívat, jak se se svou legitimně nabitou svobodou popere. Slovo legitimně uvádím zcela záměrně – po stížnosti Srbska u Mezinárodního soudního dvora v Haagu kvůli jednostrannému vyhlášení nezávislosti padl 22. 7. 2010 konečný verdikt: Kosovo neporušilo vyhlášením nezávislosti mezinárodní právo. Srbsko tak ztratilo jakoukoliv možnost napadnout odtržení své provincie právní cestou. Naprosto upřímně uznávám, že na hranicích je to znát. Pokud totiž hodláte překročit hranice ve směru Kosovo – Srbsko, pravděpodobně bude Váš úmysl zmařen srbskými celníky. Pokud se totiž ve Vašem pasu objeví razítko kosovské republiky, budou Váš pas automaticky považovat za neplatný, protože samostatné Kosovo pro ně neexistuje. Námitka, že pak by vlastně neexistoval ani onen hraniční přechod, bude zcela zbytečná. Pokud nemáte občanský průkaz, který Srbsko připouští jako cestovní doklad (ačkoliv zatím není členem EU), budete ze srbsko-kosovské hranice vykázáni. Zcela oprávněně se nabízí paralela s Hellerovou Hlavou XXII. Razítko „annulled“, které srbští celníci na nežádoucí záznam v pasu v minulosti používali, vystřídalo zaryté mlčení a ukázání prstem směrem k vnitrozemí. Jeho výklad je jasný: „Vraťte se zpět a přejděte hranice jinde.“ Dokonce si můžete vybrat mezi Albánií, Makedonií a Černou Horou – tam už Vám nikdo problémy dělat nebude. Když opominete nepříjemný zážitek z hraničního přechodu, můžete se těšit na vřelé přijetí ze strany kosovských Albánců, kteří tvoří 88 % místního obyvatelstva. Díky jejich dobré jazykové vybavenosti se domluvíte bez problémů s taxikářem, trafikantkou i pouličním prodavačem. Příjemně překvapí i fakt, že spoustu lidí ovládá na základní úrovni češtinu nebo slovenštinu. Svou roli samozřejmě sehrála účast českých vojáků na misích KFOR, ale i cestování mladých lidí za prací, jak mi vypráví dva mladíci z Kosovské Mitrovice. Jejich město bylo v 90. letech značně poškozeno válkou a menší konflikty se v něm objevují dodnes. Důvodem je především silná srbská menšina, která je soustředěna na severu města. Po válce došlo prakticky k etnickému rozdělení města na srbskou a albánskou část pomyslnou hranicí – řekou Ibar. Práce pro místní bylo málo, a tak se oba rozhodli odjet jako stavební dělníci do České republiky. Za dva roky se obstojně naučili česky, i když je znát, že s časovým odstupem už těžko loví slovíčka z paměti. Když se ptám, na co nejvíc vzpomínají, začnou se překřikovat: „Pivo!“ „Český cholký!“ „Gulaš!“ „Stodolní!“ Pro jistotu se ujištuju, že mluvíme o jedné a té samé ulici metropole na severovýchodě České republiky. „Ano, ano,“ ujišťují mě „ tam na víkend tancovat disko!“ A oba začnou zpívat refrén písničky Michala Davida – Nonstop. Štípnu se do ruky, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Že mi dva Kosovští Albánci opravdu zpívají na albánském pobřeží českou hitovku 80. let. Ne, nezdá… S češtinou nemá problém ani majitel restaurace u hlavního tahu na Prištinu. Když mu na oplátku za nalité lampy rakije věnujeme lihovinu české provenience, přisedne si ke stolu a rozpovídá se. Vzpomíná na nedávnou historii, kdy nad kosovskou provincií létaly v nízkých přeletech šedozelené jugoslávské MiGy, aby ukázaly, kdo je pánem v této zemi. Vzpomíná i na rozdělení bývalého Československa, které Kosovští Albánci s napětím sledovali v televizních přijímačích po celé zemi. Zmiňuje zesnulého Václava Havla a říká něco, co v podstatě slyším celou cestu Kosovem: „Závidím Vám, že jste se dokázali rozdělit bez obětí na životech, bez vyhrožování a bez dalších naschválů. Závidím Vám, že se k sobě i po rozdělení chováte hezky. My jsme to bohužel nedokázali.“ Jeho slova vystihují posledních 25 neklidných let, kdy Srbsko své provincii zrušilo autonomii v rámci státu, Kosovo vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii a následně i samostatnou republiku. To vše proložené střety srbské armády s příslušníky Kosovské osvobozenecké armády (UÇK) a leteckými útoky Severoatlantické aliance. Ačkoliv vojáci zahraničních kontingentů pod hlavičkou KFOR zůstávají dodnes, vesměs už jde jen o předávání úkolů a pravomocí. Do února 2013 je plánovaná mise i pro šest českých vojáků v mezinárodním štábu podílejícím se na plnění operačních úkolů. S vojáky švýcarského kontingentu se setkáváme na Gazimestanu, kamenném památníku, který připomíná srbskou prohru s Osmanskými Turky v bitvě na Kosově poli z roku 1389. Vojáci mají zrovna osobní volno, a tak se samopalem na jednom rameni a foťáku na tom druhém obhlíží mohutnou věž postavenou r. 1953. Do Kosova přijeli na šestiměsíční misi a největším nepřítelem je pro ně letní vedro. V černých bagančatech a dlouhých kalhotách kráčejí stínem borovic k policejní hlídce u strážní budky. Kvůli častým útokům na církevní i světské památky během občanské války začali vojáci KFOR ty, které plenění přežily, chránit. Většina z nich už přešla do rukou Kosovanů – právě tady na Gazimestanu už předání proběhlo – podplukovník 16. kontingentu AČR v silách KFOR slavnostně podepsal předávací protokol 18. března 2010. Proto se nedivte, když po Vás před vstupem bude chtít ozbrojená hlídka cestovní pas. Už více než deset let je to tu prostě běžné. Běžné jsou i pomníky padlým partizánům, členům Kosovské osvobozenecké armády (UÇK). Stojí u každé vesnice, někde jen skromně s pár jmény, někde s velkými mramorovými tabulemi, kde jsou vytesané tváře, jména a data. Sotva dvacetiletí chlapci, ale i tváře, co už něco pamatují, a nad tím vším červenočerná albánská vlajka. Míjíme další a další pomníčky. Asi 20 km před Prištinou leží malá vesnička Gadimë. Na malém parkovišti stojí dřevěná bouda, uvnitř prastará lednice s vychlazenými plechovkami limonád a podřimující prodavač. Usměje se, když zjistí, že jsem z Čech, a dodává, že průvodce hned přijde. Průvodce je osmahlý chlapík v kožené bundě, který v Gadimë odemyká dveře do podzemí. Lámanou angličtinou vypráví, že nebýt Ahmeta Ditiho, mísního starousedlíka, který se rozhodl zrekonstruovat svůj dům, nikdy by k objevu jeskyně nedošlo. Ahmet se do podzemních prostor v roce 1969 doslova proboural, když se rozhodl zvětšit zadní trakt svého domku. Jaké pak bylo překvapení, když ze své ložnice vešel do labyrintu jeskynních chodeb plných stalaktitů a stalagmitů. Stěny z mramoru pokryté lávou a tufem přecházejí od tmavě hnědé, přes zelenou až k mnoha odstínům růžové. Jeskyně byla po bádání jugoslávských speleologů v roce 1976 zpřístupněna veřejnosti a do současnosti bylo probádáno 1,5 km podzemních chodeb. Z příjemného vlhka a chladu se vracíme na rozpálené slunce a loučíme se. Jedeme do hlavního města. Priština, hlavní metropole Kosova, je ve výstavbě. A to doslova. V centru města panuje čilý ruch, opravuje se koryto řeky, pokládá se nová kanalizace, dláždí se náměstí, pod moderním proskleným věžákem jsou odstavené bagry. Staveništi dominuje jezdecká socha, kde chybí cedulka se jménem. Pravděpodobně osobnost dávné historie, která prošla hodnotícím sítem – najít v dějinách nejmladšího státu osoby nespojené s historií Srbska je velmi obtížné. Je to ale jen jedna z věcí, na kterou Kosovští Albánci hledají odpověď. Docela nedávno byl národ veřejně vyzván k hlasování o nejtypičtější jídlo a nápoj Kosova. U měny to tak obtížné nebylo – po opuštění srbského dináru (RSD) země přešla bez větších problémů na euro. To je další z výhod, které tu na Vás čekají. K dalším důvodům, proč Kosovo navštívit, patří i místa, která Vám už představit v dnešním toulání nestihnu, ať už je to orientální Prizren s osmanskými domky na úpatí Šar Planiny, Dečanský monastýr, největší církevní stavba středověkého Srbska nebo Peja s klášterním komplexem zapsaným na seznam světového dědictví UNESCO. A mnoho dalších míst, na kterých stále dýchá neopakovatelné kouzlo Balkánu. A na úplný závěr mi dovolte splnit jeden slib daný milému staříkovi, se kterým jsem si přiťukla ouzem. Poprosil mě totiž, abych po návratu všem vyřídila, že se nemusí bát přijet do Kosova. Že tam na ně čekají s otevřenou náručí a že už se moc těší. A víte, že jim to upřímně věřím? Autor: Pavla Slepičková, účastnice poznávacího zájezdu Makedonie a Kosovo s CK Mundo